viz též způsoby zpracování a zobrazení stereofotografií
Úvodem je nutné zmínit jedno specifikum stereofotografie: narozdíl od běžné fotografie, kde se prohřešky proti pravidlům a technická nedokonalost projeví pouze horším estetickým dojmem, stereofotografie je úzce spjata s fyziologií lidského zraku a nedodržování ověřených pravidel má za následek nepohodlí při pozorování, či následné bolesti hlavy a nevolnost. Pokud se při fotografování, zpracování i prezentaci pravidla respektují, lze těmto důsledkům účinně předejít. Nerad bych hned z kraje někoho zastrašil, není to nic složitého, pouze to od fotografa vyžaduje jistou dávku kázně a pečlivosti.
Stereofotografii získáme tak, že vyfotíme jednu scénu ze dvou různých bodů. Obecně platí tyto zásady:
Rozdíl v poloze bodů je ve vodorovném směru, kolmém na směr focení. Nazývá se stereoskopická základna či báze. Věrného zachycení prostoru docílíme se základnou o stejné velikosti, jaká je vzdálenost našich očí. Použití jiné základny není chyba, ale výsledkem bude vjem odlišný od skutečnosti - více v článku orthostereo, hyperstereo a hypostereo.
Hloubka prostoru, který lze na stereofografii zachytit, je omezená. Zjednodušené pravidlo praví, že nejbližší objekt v záběru musí být vzdálen minimálně třiceti až padesátinásobek stereoskopické základny. Při použití přirozené základny (65 mm) to znamená, že nic na snímku nesmí být blíže, než dva metry. Toto je jedna z důležitých zásad, jejíž porušení vede k nepohodlí až nevolnosti při pozorování. Přesnější pravidla a vysvětlení naleznete v článku výpočet maximální deviace.
Celý záběr by měl být v hloubce ostrosti, tzn. vše na snímku by mělo být ostré. Snímky by měly být pořízeny rovnoběžně (viz článek), bez svislého posunu a rotace. Použití teleobjektivu či výrazně širokoúhlého objektivu není chyba, ale působí nepřirozeně (vhodný je rozsah 35 až 50mm v přepočtu na kinofilm, tzn. zorný úhel podobný lidskému zraku)
Stereoskopický pár můžeme zachytit těmito způsoby:
Snímání stereofoťákem je jednoduché a technicky dokonalé. Jsme omezeni neměnnou základnou a většinou i pevnou ohniskovou vzdáleností - nevýhoda je to ve většině případů ale jen zdánlivá, protože je to zárukou přirozeně působících snímků. Poslední období, kdy byly stereofoťáky běžně k dostání, byla 50. až 70. léta - přístroje z té doby jsou tak dodnes mezi stereofotografy hojně používány. Exitují tři různé kategorie analogových stereofoťáků:
Analogové stereofotografie se dnes pořizují zpravidla na diapozitivní film a následně pozorují ve speciálních prohlížečkách, nebo se promítají, neboť tento postup je stále v mnoha ohledech kvalitnější, než dostupné digitální stereoskopické technologie. V historii se používaly kontaktní kopie z černobílých negativů (původně skleněných z deskových stereofotoaparátů), i středoformátový Sputnik byl původně určen k tomuto postupu.
První digitální stereofotoaparát uvedla na trh firma FUJIFILM v roce 2009, přibližně po roce pak původní model W1 vystřídal lehce vylepšený W3. Jedná se o kompaktní přístroje, určené pro amatérské vrstvy, a tak mají z pohledu zkušeného stereofotografa mnoho omezení. Pro běžné uživatele je počítáno se zobrazením fotografií či videí na autostereoskopických obrazovkách, popř. s lentikulárním tiskem, čemuž je uzpůsobena například i velikost základny (77mm, tzn. o 15mm více, než je běžná vzdálenost očí), podobně by se dalo pokračovat dále. I přes veškeré nevýhody byl ale samozřejmě i mezi stereofotografy foťák s napětím očekávaný a je velmi žádaný. Uvidíme, jakým směrem bude vývoj na poli digitálních stereofoťáků pokračovat. Zdá se, že zatím se žádná firma neodhodlala k vývoji kvalitního přístroje, nabídka je orientována spíše na nenáročné uživatele, aby se zvýšil prodej stereoskopických televizí.
Výhoda je možnost použití libovolných moderních foťáků. U větších přístrojů (téměř všechny filmové) je často problematické dostat se objektivy dostatečně blízko k sobě, abychom simulovali přirozenou základnu. Naopak moderní digitály mají většinou objektiv umístěný blíže jedné straně, a tak je možné jeden foťák z dvojice otočit vzhůru nohama a požadované základny dosáhnout.
Je třeba dbát, aby na obou foťácích bylo stejné nastavení veškerých parametrů a aby exponovaly ve stejnou chvíli. Mouhou být pouze odpalovány současným stiskem spouště (nespolehlivá synchronizace, na focení rychle se pohybujících objektů nedostatečná), mechanicky propojeny (dobře použitelné u mechanických analogových foťáků), či elektronicky propojeny - u analogových foťáků s elektronickou závěrkou stačí propojení spouště, u digitálních foťáků ale toto řešení tak snadno nefunguje, problémy činí rozdílná prodleva mezi stiskem spouště a expozicí.
Skutečným průlomem v možnostech digitální stereofotografie je SDM - StereoData Maker. Jedná se o neoriginální software pro ovládání mnoha modelů fotoaparátů Canon, který píší nadšenci a je zdarma ke stažení. Umožňuje dokonale synchronizovat dva přístroje pouhým nakopírováním na paměťovou kartu a propojením foťáků přes USB konektor.
Adaptér, který se připevní k běžnému přístroji a pomocí soustavy zrcadel či hranolů zaznamená na svisle rozdělené obrazové políčko obě fotografie. Většinou je tedy výsledný formát snímku na výšku, jsou ale i typy, které otočí dílčí snímky o 90° a fotí tedy na šířku (Tri-Delta). Můžeme rozlišit dva základní druhy:
Předsádka před standardní objektiv - oba obrazy procházejí jediným optickým středem a tak je nevyhnutelnou nevýhodou, že jsou oba trošku zkreslené. Jako bychom fotili s dvěma foťáky, které nejsou rovnoběžně.
Kompletní "stereo objektiv", který se nasadí přímo na tělo fotoaparátu - princip je obdobný, ale každý obraz využívá svůj vlastní malý objektiv, což je geometricky čistější řešení.
Fotografování na jedno obrazové políčko má výhodu absolutní synchronizace, díky jediné závěrce. Nevýhoda je samozřejmě poloviční plocha obrazu (zúžená ještě neostrým rozhraním mezi dílčími snímky), užší obrazový úhel, většinou formát na výšku. Jedná se o řešení dostupné a schůdné, ale nedokonalé - doslova polovičaté :-). V historii vyráběla stereo adaptéry celá řada výrobců, u nás se dá narazit například na předsádky Carl Zeiss na Exaktu, či sovětské "SKF-1". Dnes vyrábí stereo objektivy fa. Loreo, pro digitální i analogové zrcadlovky - provedení však není příliš kvalitní (objektivy tvoří miniaturní plastové čočky). K dostání např. u Tridaktu.
Na tuto metodu nepotřebujete žádné zvláštní vybavení, stačí jakýkoliv foťák. Nevýhodou je, že se mezi oběma expozicemi nesmí na fotografii nic pohnout - mimo živých bytostí a dopravních prostředků dovede snímek pokazit i pohyb listí ve větru, pohyb mraků (nebo jejich stínu), turisté a další zlořádstva. Jsme tedy striktně omezeni na focení statických scén za dobrých podmínek. Také pozor na focení s bleskem - nelze použít blesk na fotaparátu, pouze přídavný blesk umístěný mimo fotoaparát, tak, aby se nepohnul s posunem foťáku.
Spolehlivé je focení ze stativu za použití posuvné lišty, která umožní fotoaparát přesunout o přesnou vzdálenost, bez odchylky či rotace. Konstrukcí lišt je spousta, mnohé se dají sehnat po bazarech, nebo vyrobit. Lištu navrženou přímo na stereo má v nabídce i Tridakt.
Posunem foťáku se dá fotografovat i z ruky bez jakýchkoliv pomůcek, ale je obtížné přesně odhadnout délku posunu a vyvarovat se odchylkám. Přirozené základny docílíme přibližně přenesením váhy z jedné nohy na druhou (metoda "cha-cha"). Délku posunu můžeme také odhadnout jednoduchým trikem: zavřeme jedno a pak druhé oko, a zapamatujeme si obě polohy nějakého jednoznačného bodu v popředí vůči pozadí. Následně přiložíme k oku aparát a zopakujeme stejný posun. Touto metodou se rovněž vyvarujeme svislé odchylky. Focení z ruky chce trochu cviku, ale je to jednoduchý způsob, kterým může zkusit fotit stereo kdokoliv.