Stereofotografie na kinofilm

Matěj Boháč

Barevný pozitivní kinofilm je po několik desetiletí rozšířeným standardem pro stereofotografii, od období po 2. světové válce až do dnešní digitální éry, neboť stále vykazuje mnohé přednosti. Především přímé pozorování diapozitivů v kvalitním stereoskopu bude ještě dlouho svou kvalitou nedostižné, kvalitnější konkurencí je zde pouze středoformátový diapozitiv. Další výhodou je možnost polarizované projekce, zde však je již dnes (psáno r. 2008) srovnání s projekcí digitální diskutabilní.

Za zmínku stojí, že historicky vůbec první vyráběný fotoaparát na perforovaný kinofilm byl stereoskopický - francouzský Homéos z roku 1913. Počátek obliby kinofilmové stereofotografie ale sahá do 50. let, kdy bylo, především v USA, během krátkého zvýšení zájmu o tuto disciplínu uvedeno na trh značné množství speciálních přístrojů. Mnohé z nich slouží v rukou nadšenců dodneška.

Specifikem stereoskopických diapozitivů je několik různých používaných rozměrů políčka, což je dáno vývojem konstrukce fotoaparátů.

Stereo Realist a formát "5p"

Je až neuvěřitelné, že za vznikem celé druhé vlny zájmu o stereofotografii stojí jeden člověk. Seton Rochwite, který si dobře uvědomil možnosti nově dostupného barevného inversního kinofilmu, zaťukal někdy počátkem čtyřicátých let s vlastním prototypem dvouokého foťáku na dveře výrobce optických přístrojů David White ve Wisconsinu. Ještě před rokem 1950 byl na trh uveden kompletní systém Stereo Realist, se špičkovou prohlížečkou "red button", rámečky, projektorem a dalším příslušenstvím.

Stereo Realist určil normy platné dodnes. Především je to dvojitý diarámeček vnějších rozměrů 101*41mm s osovou vzdáleností snímků 62mm, jehož vznik je kuriózní: ještě v období domácí konstrukce aparátů připadl Seton Rochwite na jakési sklíčko dostupné v obchodech, které mu po rozpůlení poskytlo vhodný formát pro zarámování snímků. Zřejmě vůbec netušil, že tím stanoví standardní rozměr stereodiáku na několik desetiletí.

Stereo Realist zaznamenává na filmovém pásu dvojici téměř čtvercových políček, širokých pět dílků perforace. Posun filmu mezi snímky je vždy 10 dílků perforace, čímž je zajištěno, že se mezi exponovaný pár vejdou bez mezer ještě dvě políčka, bez ztrát plochy filmu. Tento formát snímku se nazývá "5p" (5 perforací), nebo též "americký formát".

Formát "5p" používá celá řada amerických fotoaparátů z padesátých let, které vznikly jako konkurence Realistu. Jsou to např. Kodak Stereo, TDC Vivid, Revere, Wollensak a další. Většina z nich může pořizovat srovnatelně kvalitní fotky a všechny mají mezi fotografy své zastánce, Realist ale zůstane legendou, pověstný svou robustnostní (mezi focením je s ním možné zatloukat hřebíky) a snadno dostupný - do ukončení výroby počátkem 70. let jich bylo vyrobeno asi 130,000.

Evropský formát - "7p"

Využití kinofilmu pro stereofotografie se na evropském kontinentě ubíralo trochu jiným směrem. Prvním rozšířeným stereofotoaparátem byl francouzský Verascope f40, který zaznamenává na filmovém pásu dvě políčka široká přibližně sedm dílků perforace. Mezi ně se vejde ještě jedno políčko z následujícího páru, pak jsou oba exponované páry převinuty. Vznikl tak tzv. evropský formát neboli "7p", u kterého se délka posunu filmu střídá mezi jedním políčkem (6 a 2/3 nebo 7 dílků perforace) a třemi políčky (20 dílků perforace). Ač byl původně ve Francii zaveden diarámeček jiných vnějších rozměrů, později byl převzat americký standard 101*41mm.

Formát 7p používá i východoněmecká Belplasca, vyráběná přibližně od roku 1955. Konstrukce není po mechanické stránce vyloženě robustní, její obrovskou předností jsou ale výborné objektivy Carl Zeiss, díky kterým je Belplasca mnohými považována za nejlepší dostupný přístroj, který byl sériově vyráběn. Stereofotografie v Evropě nedosáhla zdaleka takové obliby, jako v USA, a tak bylo Belplasek vyrobeno pouze přibližně 10,000 kusů - velká část produkce naštěstí skončila nedaleko svého vzniku, včetně bývalého Československa, díky čemuž je u nás tento ceněný fotoaparát relativně dobře dostupný.

Stereo systém Belplasky obsahoval plastové rámečky standardních vnějších rozměrů, osová vzdálenost snímků byla ale z neznámých důvodů zmenšena na 60mm. Zobrazení fotografií bohužel už po optické stránce nebyla věnována taková pozornost, jako fotoaparátu (jak častý stereskopický nešvar!), a tak má prohlížečka "Belcascop" pouze jednoduché čočky, které nesnesou srovnání s okuláry prohlížeček jako Realist Red Button a podobných.

Pravděpodobně posledním sériově vyráběným stereofotoaparátem na kinofilm byl FED STEREO, jehož výroba probíhala na Ukrajině až do 90. let. Také používá evropský (7p) formát snímku. technická úroveň fotoaparátu ale jen ztěží odpovídá době vzniku, spíše ho lze řadit k ostatním z éry 50. let. Má expozimetr s časovou automatikou, neexistuje však možnost čistě manuálního nastavení. Přístroj bývá charakterizovám vlastnostmi u sovětských fotoaparátů běžnými: slušnou optikou a velmi diskutabilní mechanikou s mnoha problémy, vč. vnikání světla apod. Dodáván byl se stereoprojektorem ETJUD.

RBT a jiné

Absence sériově vyráběných moderních stereofotoaparátů, v podstatě od 60. let, vedla k domácí výrobě mnoha konstrukcí založených na dvou běžných přístrojích, pouze synchronizovaných či zcela přestavěných na plnohodnotný stereofoťák s jedním filmem. Častým jevem jsou tak fotografové využívající standardní rozměr kinofilmového políčka s posunem osm dílků perforace - "8p" či Full Frame.

Německá firma RBT (Raumbildtechnik) dlouhá léta vyrábí, v podstatě individuálně, stereofotoaparáty postavené ze součástí moderních přístrojů - jednookých zrcadlovek i kvalitních hledáčkových typu Leica. K dispozici jsou mnohé variace, vč. různých bází a tím pádem různých formátů snímku (7p nebo 8p). Příslušenství obsahuje, mimo spřažených výměnných objektivů, také zařízení pro makro, diaprojektory atd. Dá se říci, že od éry 50. let jsou to jediné skutečně moderní přístroje na trhu, dokonalé a precizní. Cena samozřejmě odpovídá povaze výrobku.

Za zmínku stojí i Horseman 3D, japonský kinofilmový přístroj uvedený na trh v roce 2006(!) s bází pouze 34mm, tedy vhodný na snímky z blízka, portréty apod. Exponuje dvě "7p" políčka umístěná těsně vedle sebe, prostřednictvým společné štěrbinové závěrky, což zaručuje absolutně dokonalou synchronizaci.

Aby byl výčet úplný, je třeba zmínit i nejužší formát, "4p" neboli poloviční. 4p fotografie vznikají při focení se stereo předsádkou, nebo aparátem Nimslo (či Nishika aj.) se čtyřmi objektivy, který byl prodáván jako součást systému pro lentikulární stereofotografie v 80. letech. Zpracování lentikulárních fotografií bylo náročné a výsledek pochybný, přístroj ale řada lidí využila pro běžné stereofotografie, s výhodou volby velikosti základny - vnější dvojice objektivů pro běžné snímky, vnitřní pro makro se sníženou bází.

Závěrem lze říci, že fotoaparáty z padesátých let dodnes zůstávají jednou z nejjednodušších cest ke kvalitnímu stereu. RBT či jiná sestava, se všemi vlatnostmi moderních přístrojů jako automatická expozice a ostření, je především posunem v uživatelském komfortu a možnostech, v kvalitě je posun menší či žádný (záleží na konkrétním přístroji a fotografovi).

Rámečky

Rámečkování stereodiapozitivů vyžaduje absolutně přesné sesazení dvojice, až do řádu setin milimetru. Přesnost je kritická zvláště pro projekci, v prohlížečce je tolerance diváka vyšší. Výběr rámečků s sebou tedy nese jistá specifika.

Obecně můžeme rozlišit dva základní způsoby rámečkování stereodiáků. Prvním je klasický "realistový" rámeček 101*41mm, druhý způsob bývá označován 2*2*2 neboli dva obyčejné "mono" diarámečky 50*50mm (=2*2 palce, odtud název).

Výhoda systému 2*2*2 je možnost použití dvou běžných automatických promítaček, a pokud fotíte na 8p tak i standardních rámečků (pozor - vůle ve vodorovném posunu filmového políčka vůči okénku v rámečku nemusí být dostatečná pro správné sesazení stereoskopického okna!). Dají se sehnat i rámečky 50*50mm vhodné na 7p a 5p (např. Gepe, Bonum). Ruční prohlížení a promítání je ale nepohodlné, protože musíte vše dělat dvakrát.

Pro klasické stereorámečky 101*41mm potřebujete speciální projektor, pozitivum je ale dostupnost kvalitních prohlížeček (z 50. let - Realist Red Button, Revere 22, Kodaslide II aj., i nových jednoduchých 3D-world) a obecně větší pohodlí při manipulaci s rámečkem, kde jsou oba snímky pohromadě.

Nejkvalitnější dostupné rámečky jsou opět od RBT, vyrábějí se v mnoha rozměrech okénka a mají důmyslný systém pro přesné vodorovné i svislé sesazení: políčka filmu se zacvaknou do plastového vodítka, se kterým je možno vodorovně pohybovat v kolejničkách a nastavit stereoskopické okno, změnou orientace vodítka se dají korigovat svislé odchylky. Rámečky RBT má v nabídce i studio TRIDAKT.

Druhou alternativou, kterou zmíním, jsou papírové rámečky, které navrhl a dodává australský stereonadšenec Steve Spicer - tzv. Spicer mounts. Jsou vyrobeny z velmi kvalitního "nechlupatého" kartónu se značnou přesností. Nemají žádná vodítka pro polohování, snímky se v nich upevnňují pomocí lepící pásky a tak je pro rámečkování potřeba nějaký přípravek, který umožní přesné sesazení. Používání rámečků vyžaduje piplavou práci, s trochou cviku ale výsledky mohou být dokonale precizní. podobně jako u RBT je k disposici osm různých rozměrů okénka. Výhodou je samozřejmě nižší cena.

Dostupnost různých rozměrů okénka u stereorámečků je nutná nejen pro použití pro všechny druhy foťáků, ale také například pro rámečkování snímků zblízka - pro tento případ se dělají tzv. "close-up" rámečky, které jsou o něco užší a tak umožňují správné sesazení okna. Různé rozměry okének jsou samozřejmě také velmi příjemné pro volbu ořezu a vylepšní kompozice. Z pohledu fotografa je proto fotoaparát se širším formátem snímku velkou předností - vyfocený 8p nebo 7p snímek lze vždy oříznout užším rámečkem (např. 5p), naopak to nejde.

zpět do knihovny